Skutečný přelomový okamžik na společnost v té době teprve čekal - stalo se jím setkání Lestera Melroea s bratry Kellerovými. Cyril a Louis Keller byli průkopníky v konstruování kompaktních nakladačů na třech kolech, které Lese nadchly natolik, že bratry zaměstnal u sebe v podniku. Přestože se z podnikatelů stali pouhými zaměstnanci, nepolevili bratři Kellerové ve svém úsilí o zdokonalování svého vynálezu a na začátku roku 1959 dokončili prototyp prvního nakladače pod značkou Melroe.

Koncepce zůstala stejná jako na původních nakladačích Keller, přístup k výrobním prostředkům firmy Melroe však umožnil, aby byl prototyp větší a vypadal profesionálněji. Motor byl shodný s posledním nakladačem fy Keller, tedy Wisconsin AENL s výkonem 6,7 kW. Taktéž ovládání stroje zůstalo stejné - pojezd dvěma pákami a lopata s výložníkem pomocí nožních pedálů. Co nemohlo chybět, byl patentovaný spojkový systém, který se na různých typech uplatňoval až do roku 1982.

Po nějaké době testování se pustili do výroby dalších pěti nakladačů. Zanedlouho měli pohromadě šest prototypů, což byl dobrý základ pro výrobu a prodej nového nakladače s označením M60. Ten se dodával ve dvou verzích. První byla stejná jako šest prototypů, druhá se odlišovala použitím odlitku na zadní část rámu a dvouválcovým motorem ONAN o výkonu 9,6 kW. Pro obě verze byl charakteristický typický kozlík pro uchycení výložníku, díky kterému se nakladači poeticky přezdívalo "luční koník". Po typu M60 následoval M200. Shodoval se s druhou verzí M60 až na dvě věci: kozlík "lučního koníka" byl z důvodu snadnější výroby narovnán a nakladač dostal dvoubarevný žlutočervený lak.

Všechny tříkolové nakladače plnily dobře svou funkci na tvrdém povrchu, typickým například pro drůbežárny. Ty ale začaly prožívat nelehké časy a nakladače bylo třeba upravit pro použití na nezpevněných plochách, tedy zvýšit stabilitu a trakci. Louis Keller tedy vzal nakladač M200, demontoval z něj sestavu zadního rejdového kola a nahradil ji druhou hnanou nápravou, přestože v úspěšnost tohoto řešení věřil málokdo. První zkušební jízda takto modifikovaného nakladače skončila fiaskem, protože nebylo možno zatáčet. Byla to ale naštěstí jen drobná chyba nesprávného chodu řemenice pro změnu převodových stupňů, kterou Louis hbitě odstranil, čímž na sklonku roku 1960 umožnil vznik prvního smykem řízeného nakladače na světě - Melroe M400.

M400 vážil 907 kg, jeho nosnost činila 340 kg. Disponoval poměrně vysokou maximální rychlostí 16 km/h, zajímavou největší výškou závěsného čepu lopaty 2,59 m a jezdil na pneumatikách o rozměru 7.60x15. Na starší nakladače M60 a M200 bylo možno dokoupit kit, který je postavil na čtyři kola a dal jim vlastnosti M400. Celkový prodej M60, M200 a M400 dohromady byl zhruba 700 kusů.

Časem se začaly projevovat nedostatky M400, mezi které patřila koroze hnací soustavy, vnikání nečistot do stroje způsobující smekání řetězů z řetězových kol a pouze jednočinné hydraulické válce výložníku. Byly to důvody pro vznik dalších prototypů, které vedly v roce 1962 k zahájení výroby typu M440, na kterém se poprvé objevila silueta skákajícího rysa a světoznámé označení Bobcat.

Je přirozené, že smykem řízené nakladače záhy vzbudily zájem dalších výrobců. Ještě v roce 1962 představil New Holland svůj prototyp s vertikálním zdvihem výložníku, v roce 1965 se na trhu objevil nakladač firmy Mustang, roku 1969 přišel Case s nakladačem převzatým od Uniloaderu a Gehl se strojem vyráběným firmou Erickson, o rok později se přihlásil John Deere. Závody ťažkého strojárstva rozjely v roce 1981 výrobu UNC-060, čímž předběhly takové výrobce, jako je JCB (1991) nebo Caterpillar (1999).