Hydraulika do kříže

Startuji motor, nastavuji plyn na 1 600 otáček a nořím lžíci do usednuté navážky všemožného stavebního odpadu. Tichému čtyřválcovému motoru při zatížení téměř nepadají otáčky, stroj má sílu a rve z metrové hloubi pařez. Při kopání mě překvapuje chod joysticků - jsem zvyklý na „citovku“, ale tady aby se něco dělo, musíte do krajních poloh.

Při více pohybech ramene najednou se hydraulika nezpomaluje, ale dle mého vkusu by mohla trošku nabrat na rychlosti - zejména po nabrání lžíce a pohybu vzhůru. Rychlost otoče dostačuje, ale pro její rychlejší akceleraci se hodí joystickem zabrat zpočátku víc a potom jej pomaleji vracet ke středové poloze.

Na rameni je instalována naklápěcí hlava, kterou si ASbud nechává vyrábět pro sebe. Vzhledem k její váze (290 kg) to chce v pravé ruce při zavírání cit. Při pohrávání si s hlavou, která se ovládá posuvníkem na levém joysticku, mi do kabiny vstupuje prodejce z firmy a povídá: „Támhle tím kolečkem pod joystickem si v tom naladíte průtok.“ Sahám na něj, nic se neděje… „Nene, na té druhé straně, maj to do kříže. To aby si to strojník v průběhu ladění mohl zkoušet.“ Chválím inženýry z Yanmaru - jednoduché, možná trošku nelogické, zato velice příjemné!

Mačkám tlačítko s nápisem A/D, což není nic jiného, než automatický návrat do volnoběhu. Po puštění joysticků klesnou otáčky přibližně po čtyřech sekundách, když zase zaberete, ihned se zvýší - bez výhrad. Zkouším další tlačítko s nápisem ECO a očekávám snížení otáček motoru či otupení reakcí. Ovšem nic se neděje! Později se dozvídám, že se hodí, pokud se dělají jemné práce na volnoběh. Potom elektronika reguluje otáčky sama podle zatížení, což prý šetří palivo.

Radlicí zahrnuji své dílo, pedály pojezdu chodí zlehka a dlouhým chodem umožňují skvělou regulaci rychlosti. Netradičně zahnutá páka radlice poskytuje oporu ruky při planýrování a dobrou kontrolu nad jejím pohybem. Nezvykle - kolébkou na přístrojovce - řadím druhou rychlost a jedu stroj zaparkovat, aby v řadě dalších strojů zase hezky pózoval.

Kovářská práce v kabině a snadné ovládání

V dnešní záplavě dotykových displejů a gumových klávesnic s přehršlem funkcí, se na mě směje jednoduchá přístrojovka a soustava klasických kolébkových tlačítek, která při stisknutí příjemně cvakají. V kabině je to taková kovářská práce - cokoli, na co sáhnete, je masivní, případně disponuje jasnou odezvou. Ať už se jedná o projev otevírání čelního skla, zavírání dveří, zdvihání joysticku či ovládání klimatizace, vše svou „tvrdostí“ budí dojem odolnosti.

Displej palubního počítače se na slunci leskne, navzdory malým hodnotám se ale díky jejich řídkému rozložení dobře čte. Na ovládání pomocí pětice funkčních tlačítek si rychle zvyknete, stačí si jednou prolistovat menu a umíte to. Lze si dokonce nastavit i intenzitu oranžového podsvícení.

Pozice za joysticky je příjemná, prostoru na nohy akorát. Na podlaze se nacházejí opěrky nohou, přičemž pravou lze zdvihnout a pedálem pod ní ovládat offset výložníku - možná trochu staromódní, ale díky tomu na joysticku zbude jeden volný posuvník, třeba pro tiltrotátor.

Manipulace s okny a odkládací prostory

Vyklápění čelního okna jde až do horní polohy poměrně lehce, jen nahoře musíte zabrat, aby se zajistilo. Při testu jsme si s prodejcem říkali, že spodní část okna sice sundáme, ale kam s ní? Do auta? Později jsem po detailním pátrání objevil zajímavé řešení - ještě při zavřené horní části okna vysunete nahoru spodní část, a potom prostě otevřete okno. No a spodek okna bude hezky zasunut v tom horním!

Když jsme u těch oken, u bočních vpravo si můžete vybrat, jestli otevřete zadní či přední část. Poté je vůči sobě zaaretujete šroubem s růžicí, nejen proti posuvu, ale i proti případnému drnčení - další chytrá věc. U střešního okna nechybí polohovatelná sluneční clona podobná té, co máte v autě, a pro noční orientaci v kabině si lze posvítit světýlkem na stropě, taktéž jako z auta. 

Co se odkládacích prostor týká, může se strojník těšit na přihrádku a držák nápojů vpravo u okna, a nesmím opomenout ani síťku na batoh za sedadlem. Za ní se ještě nachází uzavíratelná schránka, vhodná třeba na různé věci potřebné k provozu stroje - spreje, rukavice, hadry… K mé radosti nechybí háček na bundu za dveřmi. Prostor pod sedadlem se tváří jako veliká otevírací schránka, ovšem po otevření se naskytne pohled pouze na drobný slot určený k uschování provozního manuálu a přístup k pojistkám. 

V plechu

Po otevření kapoty získáme přístup k motoru a vzduchovému filtru spolu s palivovými a olejovými filtry. Mechanickou vzpěru kapoty není třeba nikde hledat, zaklapne se sama. Pro přístup k chladičům, akumulátoru a palivové pumpě stačí odjistit pákou u motoru rozměrný boční kryt, otevřít a zajistit.

Podotýkám, že většina krytů na stroji je vyrobena z plechu. Pouze horní kryt, pod kterým najdete hydraulickou a palivovou nádrž, je umělohmotný. V mezeře za výložníkem je kromě malých dvířek k motoru uzamykatelná schránka na nářadí, dostatečně prostorná pro pár klíčů a kladivo.

Závěrem

Tupější reakce joysticků a pomalejší chod ramen bych přisuzoval užití bezpečnostních zámků u válce výložníku a násady. Dokonce u válce radlice je použit zámek, avšak při jejím ovládání mi rychlost ani citlivost nechyběla. Na druhou stranu loni testované minirypadlo Doosan DX35z je důkazem, že i s hydraulickými zámky lze pracovat svižně, takže v případě Yanmaru to bude spíše záměr.

V každém případě se nejedná se o stroj pro slečinky, při jeho používání i údržbě musíte být v souladu s tezí „zabrat a fláknout“. Myslím si, že zejména starší strojník, kterému se zvedá obočí při pohledu na dotykový displej, do kterého jsou převedena zásadní tlačítka pro provoz stroje, bude při pohledu do kabiny jásat radostí.

Tento Yanmar je zkrátka analogový stroj, kterých bude čím dál méně. Stačí sednout, nastartovat a kopat. Od strojníků tu asi neuslyšíte tvrzení typu: „Sakra, jak se odblokovává ta hydraulika? Tomu nejde vypnout klima! To nemá rádio!“ A podobně…