Do pneumatiky se místo vzduchu nafouká pěnová hmota na bázi polymerů. Jedním z nejznámějších výrobců je americká firma Carpenter, jejímž hlavním výrobním programem jsou měkčené výplně automobilových sedadel a nábytku, pěnové bloky a podložky pod koberce. Pěněním pneumatik se zabývá její zvláštní divize Tire Products, která dodává nejen hmotu, ale i plnicí zařízení.

Plnění jako vědecký proces

Plnicí zařízení si nemá smysl kupovat, poněvadž je náročné jak na pořízení, tak na samotný provoz, u kterého musí asistovat osoby zaškolené u firmy Carpenter. Je totiž nutné dodržovat jak určitý postup a způsob práce, tak i náročná bezpečnostní a hygienická opatření. Než dojde ke ztuhnutí, jsou polymery zdraví škodlivé.

Naštěstí se najdou lidé, kteří tuto odbornou práci udělají za nás. Jako například Libor Lechowicz v bohumínské firmě Čemat, jediném místě v České republice, kde je plnička instalována. Pneumatiky zde plní hmotou Carpenter Rely T-25, která má univerzální použití do většiny pracovních strojů a aut.

Když zařízení na plnění pneumatik do servisu přivezli, zkoušeli zde, co všechno techlogie plnění dokáže. Dnes, po téměř desetiletých zkušenostech s plněním, mají přehled, jaké rozměry pneumatik jsou na plnění ideální a co technologie dokáže. Setkávají se s požadavky na plnění koleček od kočárků, invalidních vozíků i jiných kuriozit. Libor Lechowicz i ostatní technici v Čematu však vědí, že plnit je možné kola od velikosti ráfků 6 palců.

Hmota Carpenter Rely T-25 sestává ze dvou složek, které mají podobu temné tekutiny. Přivážejí se sem v plastových barelech z anglického skladu Carpenter, aby se pak vehnaly do pneumatik. V nich během následujících 24 hodin dochází k tuhnutí.

U pneumatik, které si přejete naplnit, nesmí být poškozený ventilek ani duše, jinak hmota kolem ventilku vyteče. Přítomnost duše je lepší, protože po demontáži zůstává disk čistý. Ale i bez ní lze čistotu ráfku zabezpečit například smršťovací fólií.

Jakmile dojde k vypěnění pneumatiky, nelze ji z disku demontovat a osadit na jiný stroj, jde to pouze společně s diskem. Po skončení životnosti vyřeže servis z pneumatiky klín a pomocí pák ji sundá z disku. Ten zůstává použitelný pro další pneu, ať již plněné vzduchem nebo opět polymerem.

Z útulného servisu do ostrého provozu

Se zájmem hledím na dorvané pneumatiky nakladače Liebherr L514, kterým nevadí zahryzlé odřezky ostrého nerezového plechu ani otvory po trubkách. Petr Polák, vedoucí provozu společnosti Cronimet Ostrava, počítá, že na těchto pneumatikách nakladač ještě odjezdí minimálně dva měsíce.

Přitom je Liebherr L514 strojem, který se zde hýbá takřka neustále - převoz, nakládka, míchání materiálu, shrnování. Musí jezdit po odřezcích břitkých plechů z nerezové oceli, poněvadž to je to, co Cronimet živí. Nerezové plechy míchají tak, aby splňovaly přesné požadavky hutí, kam je po zpracování dodávají. Zpracováním se rozumí vytřídění na základě analýzy prováděné spektrometrem, který rozpozná konkrétní materiál.

Nakladač Liebherr L514 obouvá bezdušové 16-plátnové  pneumatiky Solideal Loadmaster 17.5-25 L3. Pneumatiky byly hmotou Carpenter Rely T-25 vyplněné už před 2,5 lety a za tu dobu na nich stroj odpracoval 2600 motohodin. Jak vidno, po této úpravě už nakladač nezastaví téměř nic. Neohrozí ho ani vniknutí velkých předmětů, přitom vlastnosti zůstávají přibližně stejné jako při naplnění vzduchem.

Plnit lze i starší použité pneumatiky, ale vzhledem k ceně se to vyplácí, pokud má na sobě pneumatika ještě nejméně 75 % vzorku. Kromě nutné počáteční investice může být pro někoho překážkou také zvýšení hmotnosti stroje. U nakladače Liebherr L514 na jednu pneumatiku připadá 356 kg hmoty, což vychází na 35 tisíc korun bez daně za jeden kus.

Navýšení hmotnosti ale hraje roli především u malých strojů, které se převážejí na přívěsu. U nakladače L514 získáme navíc téměř 1,5 t, vlastní hmotnost stroje je 8,5 t a na pracovišti převáží náklad do 3 t, celkem má stroj tedy 13 tun. Co se týká spotřeby, podle pana Poláka má na ni zvýšení hmotnosti zanedbatelný vliv. Aktuálně činí 5,5 l/Mh.

Hmota uvnitř pneumatiky se nerozpíná, drží svůj tvar, netrhá se, nedrolí. To oceníte, pokud se vám „podaří“ vykutat takovou díru, že odhalíte pěnu pod pneumatikou. Na nakladači v Cronimetu takových děr můžeme napočítat hned několik, navíc pneumatiku můžete bez jakéhokoli rizika ojet až na plátno. Přiložené fotografie jsou toho důkazem.

Po naplnění pneumatik pěnou byste při jízdě neměli překročit maximální rychlost 50 km/h. To se však vztahuje spíše na nákladní vozidla, jejichž kola lze touto cestou ošetřit také. Nakladače L514 se toto omezení nedotýká, protože jeho nejvyšší konstrukční rychlost činí 30 km/h.

Pěna versus plnopryž

Řada z vás jistě zná plné pneumatiky neboli superelastiky či plnopryže. Jsou mezi nimi a pneumatikami naplněnými polymerem Carpenter Rely T-25 nějaké rozdíly? Ano, je zde celá řada odlišností, o kterých byste měli vědět.

Předně, plněné pneumatiky, na rozdíl od těch plných, pruží podobně, jako by byly plněné vzduchem. Plnopryže jsou tvrdé, stroj a jeho čepy trpí a jízda po panelech se stává noční můrou. Plnopryž je také těžší a navíc, jak říká pan Polák, plná pneumatika nedokáže poskytnout dostatečnou přilnavost při najíždění do hromady šrotu. Pro instalaci celopryžových pneumatik často také musíte pořídit jiné ráfky.

Nakonec si pan Polák všímá ještě jednoho problému spojeného s používáním superelastiků: „Plnopryže znám z vedlejšího provozu na bagrech, kde se každý rok musí měnit prasklé disky. Kde bychom byli my s nakladačem, když v něm vozíme 3 tuny?“

Naproti tomu je třeba říci, že plná pneumatika má až pětkrát delší životnost, poněvadž ji lze sjet de facto až na ráfek. To si pan Polák uvědomuje, ovšem když k celému problému přistoupí komplexně s ohledem na provozní náklady v podobě disků, oprav a prostojů stroje, vychází mu lépe řešení s názvem Carpenter Rely T-25. „Pěnění je pro mě jediné řešení. Sice to je drahé, ale nic jiného se s tím nedá dělat,“ uzavírá.

Informujte svého revizáka

Pan Polák se také podělil o humornou historku, kterou můžete zažít též. Čtěte pozorně, týká se pravidelných ročních technických kontrol.

„Loni jsme tu měli člověka, který provádí roční revize strojů. Přišel v době, kdy jsem tu nebyl, a na nakladač odmítnul dát revizi. Do zápisu uvedl vadné gumy. Já mu pak volal a ptal se, co to znamená. On povídá, máte rozřezané gumy a musíte koupit nové. Já na to, vy si děláte srandu, ta guma stojí 40 nebo 50 tisíc a je z poloviny sjetá. On říká, to chytnete defekt a kolo vám bouchne u hlavy.“ Po vysvětlení, že se jedná o vypěněnou pneumatiku, revizi samozřejmě obdrželi.

Výše zmíněný revizní technik je příkladem povědomí, jaké má o plnění pneumatik odborná veřejnost. Pan Polák to přisuzuje tomu, že na Ostravsku se jezdí do žhavé strusky, na což se používají řetězy. Pochybuji však, že by v jiných končinách naší země bylo povědomí větší. Alespoň v oboru zemních strojů.

Nejvíc totiž zatím plní zemědělci závěsovou techniku, stavebníci a údržbáři vysokozdvižné plošiny a sklady vysokozdvižné vozíky. V patách jim jsou zahradnické firmy, které si takto zodolňují větší malotraktory. Nicméně v zemních pracích, kovošrotech, na skládkách komunálního odpadu, ve skladech dříví a v kamenolomech se zatím této technologie užívá pomálu.