Skrývka ornice

Skrývka ornice se provádí na začínajících stavbách, před započetím velkých zemních prací. Dnes už je i toto ošetřeno zvláštním právním předpisem Ministerstva zemědělství o ochraně zemědělského půdního fondu. Ornice je drahá a musí se odklidit ze staveniště na místo, kde nebude překážet, a tak, aby mohla být při dokončování stavby zase použita zpět. Při odebírání ornice by nemělo dojít k promísení s neúrodnými vrstvami půdy.

Na určeném místě je již většinou hotové zaměření skrývky a vykolíkované vymezené území. Obvykle se shrnuje vrstva do hloubky asi tak 30 cm, ale může být i vrstva vyšší, pokud je pozemek např. v údolí v úrodném kraji apod. Od hnědé hlušiny a žlutého jílu se ornice odlišuje tmavým až černým zbarvením.

Před započetím skrývky se určí, jak velké budou hromady (přibližně výška, šířka a délka) a na kterých budou místech. Většinou je to dáno typem bagru či nakladače. Pokud budou nakládat bagry, tak se ornice v místě pod haldou nemusí zbytečně rozrývat, bagr si to nabere i tak a tím se ušetří spoustu práce, protože půdorysné rozměry nahrnuté a nakypované ornice jsou někdy docela zajímavé a ne zcela zanedbatelné.

Hrnutí na tzv. „kypu“ nezačínám od nejvzdálenějšího konce vyměřené linie, protože bych skoro nic na kypu nedovezl, vše by se odsypalo z radlice na strany. Ba právě naopak, začínám co nejblíže u haldy, na kterou mám kypovat. Ornice je měkká a není třeba používat rozrývač. Zaryji tedy na plný výkon motoru, naberu na radlici co nejvíc černé horniny a natlačím to kousek na kypu. Na ní to nechám a couvám zpět o kus dál než předtím. Celé to opakuji a vždy couvám o kus dál dozadu. Už po pár záběrech mi vzniká krátké, ale hluboké koryto v rostlé zemině (tím pádem mi neuhýbá do stran a pevně mi drží to, co vezu před sebou). Koryto se také ještě navyšuje odsypaným materiálem po stranách. Potom už je to pořád stejné, vždy jen couvnu o kus dál dozadu tak, abych jel pak vpřed zas na plný výkon stroje a s plnou radlicí ornice. Podlahu, čili dno koryta, udržuji rovné, abych mohl rychle couvat a práce tím rychleji bude ubývat.

Až dojdu na nejvzdálenější konec záměry, začnu hned vedle zase nové koryto znovu co nejblíže u kypy a zas odrývám, odvezu a postupuji dozadu. Až mám několik koryt, tak je odhrnu pro změnu zase opačným způsobem, nejdříve couvnu co nejdál od kypy a úplně zezadu šikmo najedu za pozůstatek hrany koryta, odryji jej, šikmo ho strčím zpátky do koryta a odvezu na kypu. Následně couvnu a udělám druhý mantinel koryta. Je to celé zrcadlově, zase odzadu, šikmo do koryta a pak na kypu. Tak začistím celou odhrnutou pláň.

Pak poopravím nakypovanou haldu ornice, z jedné strany na ni udělám „vyjížďák“ a nahoře ji srovnám do roviny pro bagr, aby se mu ze zvýšené kypy dobře nakládalo na auťáky. Když je „figura“ hotová, můžu „fičet“ na další haldu a kypovat a kypovat, dokud budu mít naftu.

Těžba

Hrnutí zeminy buldozerem bývá ekonomické maximálně do 60 metrů (výjimečně 80 – 100 m).

Vhodné sklony terénu jsou:

Do svahu……………………….….……….25 stupňů

Ze svahu……………………………………30 stupňů

Příčně……………………………...……….25 stupňů

Těžba dává strojům nejvíc zabrat. Čím hlouběji se hrabe, tím tvrdší je rostlá zemina, která postupně přechází na tvrdší a tvrdší skladbu, až nakonec třeba i v rostlý pevný kámen.

Třídění hornin podle ČSN 73 3050

Horniny se třídí do 7 tříd podle obtížnosti jejich rozpojování a odebírání. Tyto třídy se podle dohody nazývají "třídy těžitelnosti".

Třídy dělitelnosti se dají charakterizovat způsoby, jejichž prostřednictvím je možné příslušné horniny rozpojovat.

1. třída - horniny sypké - dají se nabírat lopatou, nakladačem.
2. třída - horniny rypné - rozpojitelné rýčem, nakladačem.
3. třída - horniny kopné - rozpojitelné rýčem, nakladačem.
4. třída - pevné horniny drobivé - rozpojitelné klínem, rypadlem.
5. třída - pevné horniny lehko trhatelné - rozpojitelné rozrývačem nebo těžkým rypadlem (hmotnost nad 40 t), trhavinami.
6. třída - pevné horniny těžko trhatelné - rozpojitelné těžkým rozrývačem, trhavinami.
7. třída - pevné horniny těžko trhatelné - rozpojitelné trhavinami.

U hornin tříd 1 – 4 není třeba horniny rozpojovat rozrytím a rozrušením, jejich těžba je prováděna stroji přímo. Dnešní stroje jsou obvykle schopny bez odchylek ve výkonech těžit zeminy tříd 1, 2, 3, 4, popřípadě i 5, a mohly by se sloučit v jedinou položku. Jediným faktorem ovlivňujícím rozdílnost tříd u hornin 1 - 4 je lepivost, kde je určující koeficient nakypřenosti jednotlivých tříd těžitelnosti, dle vlastnosti hornin. Na skalní horniny tříd 5 až 7 je možné používat různé mechanické a zvláštní způsoby. Rozpojují se např. rozrýváním i rozlamováním za pomoci trhaviny a odstřelu, teprve potom následuje vlastní těžba.

Mezi skalní práce patří především výlomy pro zakládání objektů, zářezy pro různé stavby a inženýrské sítě. Při běžné těžbě horniny se většinou používá rozrývací trn, aby se hornina narušila a šla lépe nabírat na radlici, ale to už si buldozerista určí sám podle potřeby (já si pamatuji ještě těžkou rozrývací desku spouštěnou lanem a vybavenou kratšími zahnutými trny po celé její ploše - používala se na rozrytí železničního svršku při sanacích podloží kolejiště).

Je důležité, aby buldozerista našel vhodný kompromis ve využití maximální síly stroje a nebezpečím jeho polámání. Stroj nemá rozum, jen velkou sílu. Při těžbě na maximální výkon vznikají v jeho konstrukci obrovské tlaky, tahy a pnutí, kvůli nimž může dojít nejdříve k nepatrným prasklinám, které se ale časem mohou změnit ve velmi nebezpečné závady a opotřebení.

Po zarytí a nabrání horniny na radlici se snažíme využít rozumně sílu motoru a odtlačit zeminu na požadované místo. Pokud však začnou pásy hrabat, přizvedneme trochu radlici až do okamžiku, kdy jsou zase v pohybu. Někdy je překážka v zemi tak pevná, že nepomáhá ani rozrývač. Potom není vůbec od věci zkusit na ni najet z úplně jiného směru a pokusit se ji uvolnit obhrabáním nebo zapáčením z jiného směru. Musíme také sledovat jak je hornina rostlá a rozrušit ji případně tzv. „ proti srsti“. To platí třeba u hlubší vrstvy břidlice.

Jezdíme většinou jen na jedničku, a to i vzad, protože při pořádném záběru za pásy vznikají takové nasypané „prohrabky“, které způsobují nerovnou kostrbatost terénu. Pak by nám dost trpěla záda a zdraví máme jenom jedno. Když už jsem u těch zad, tak právě neopatrné couvání způsobuje časté poškození plotýnek. Při jízdě vpřed je stroj zatížený, sedíme rovně a pohodlně a rovnáme si cestu. Kdežto při jízdě vzad máme páteř otočením těla v nepříjemné poloze, v krutu, a navíc ještě nepřirozeně vyosenou ze svislé polohy, protože většinou jedeme po nějakém svahu a nesedíme zcela rovně. Rychlou jízdou vzad pak páteř pochytá na potočené, vykřivené hrany plotýnek daleko víc velkých a poškozujících ran než při pomalejší ohleduplné jízdě. A nespasí vás žádná, ani ta nejmodernější super sedačka. Někdy se dají využít i zpětná zrcátka, ale nelze spoléhat jen na ně. Je to na újmu bezpečnosti, protože můžeme někoho přejet. Nechcete-li mít problémy se zády a zažít bolesti páteře, které vystřelují až do nohou, nebo navštěvovat chiropraktika, jezděte i dozadu opatrně.

Příště: Cesty na staveništi