Tuto hodnotu vyměří geometr pomocí nivelačního přístroje na požadovaném místě a rovněž zaměří a nechá rozmístit krajní půdorysné body, potřebné k určení velikosti a tvaru plochy. Tyto se vyznačí vyššími dřevěnými kolíky (které se někdy i natřou nabílo), aby byly z dozeru dobře vidět, nepřehlédly se třeba ve vysoké trávě a nerozjezdily se pásy. Pak přijdou na řadu tzv. pomocné lavičky, pomocí kterých se pak bude kontrolovat rovnaná vodorovná plocha. Vyměřování je dobré si ohlídat nebo se předem domluvit na jejich umístění. Tam, kde to jde, si dejte pozor, aby je upevnili o kus dál za kolíky vymezující tvar a velikost plochy. Prostě tak, aby byla rezerva a nebyly hned ve hraně určující tvar plochy, protože při odhrnutí převyšující zeminy většinou spadnou, pokřiví se a podobně, a pak není do čeho dorovnávat. Tyto lavičky se umísťují nejlépe v rozích do pravého úhlu a alespoň na tři kolíky, aby byly pevnější a byly vidět z více stran. Poté se vyrobí hlavní dorovnávací přesná míra z prken, tzv. kříž, který musí být pevný a do pravého úhlu. Tímto křížem se pak kontroluje výšková horizontální hladina pláně tak, že při pohledu z jedné lavičky na druhou přes tento kříž se horní hrany nacházejí ve stejné výšce s horní hranou kříže, který stojí na zemi. Kříž si můžeme vyrobit i samostojící s podstavou a shlížet si výšky sami nebo, a což je lepší, sehnat jednoho či dva pochodující pomocníky, aby měřili a hlásili odchylky. Práce je pak rychlejší. Je-li kříž výše, zemina se ubírá, a když je níž, tak se dosypává do roviny. Většinou toto kontrolování přes kříž každý zná, ale opravdu je dobré nepodcenit rozmístění a upevnění kolíků a laviček, raději si to pohlídat, protože nemusím pak dělat dvojí práci. Stačí totiž malá odchylka a budu muset třeba po celé ploše znovu natahovat nebo snižovat a rovnat vrstvičku zeminy. Je to pak k vzteku, když jde třeba jen o pár centimetrů. Přerovnávání je totiž daleko horší, jelikož plocha je neustálým ježděním již dosti zhutněná váhou stroje a každý větší kámen, který vyleze nahoru, pak dělá problémy, nejde už tak snadno zamáčknout a schovat a musí se odhrnout až někam na kraj do díry. Pakliže jsou hlavní lavičky rozmístěné, není problém si jich třeba udělat i víc po okrajích plochy nebo přenést jejich výšku na jiné místo. Stačí jen přesně zhlédnout vždy horní hrany a dorovnat do stejné výšky.

Máme-li vyměřeno, začínáme s rovinou. Ještě než se rozjedeme, přidáme plyn a znovu ubereme, varujeme tím ostatní, že se bude něco dít a může to někomu zachránit život. Máme-li klakson, můžeme také zatroubit, nic tím nezkazíme. Zvykněte si na toto pravidlo, může se vám vyplatit. Poté se pomalu rozjedeme a zahájíme práci.

Začátek, kdy vidíme už od oka hrubé terénní nerovnosti, provedeme tak, abychom největší hrudy, drny, balvany apod. odtlačili pod budoucí úroveň pláně, případně pro tento nevhodný materiál vyhrábneme jámu a do ní všechno ukryjeme. Ostatní podobně velké hlavní materiálové přebytky nahrnujeme potom tam, kde je budeme potřebovat a kde nám zjevně budou chybět, tedy do prohlubní a jam. Protože z buldozeru toho není přes radlici příliš mnoho vidět, tak si stroj před hrnutím nasměrujeme tak, aby potom už nebylo třeba příliš zatáčet . Při jízdě vpřed pak oči sledují oknem spodní roh radlice na jedné nebo druhé straně a periferně zároveň sledujeme i všechno ostatní a dáváme pozor, abychom někoho nepřejeli či nezasypali. Důležité je i přes chrániče sluchu poslouchat chod motoru, a pokud uslyšíme nezvyklý, podezřelý nebo jinak divný zvuk, raději zastavíme a všechno zkontrolujeme. Může dojít k závadě nebo se třeba jen zamotáme do nějakého drátu či železa.

Nedivočíme, jezdíme pomalu na přiměřený plyn, protože zpočátku je terén hodně vlnitý, křivý apod. a je zapotřebí hodně dorovnávat radlicí, což je při rychlé jízdě daleko obtížnější. Při rychlé jízdě musí být také daleko rychlejší reakce buldozeristy na překlopení stroje a také rychlejší pohyb ruky na ovládací páce radlice, a i když my to třeba stihneme, tak nemusejí stíhat samotné pístnice. Pokud uvážíme délku buldozeru, pak při nájezdu na nerovnost, hrbol, kámen, apod. nám radlice a její břity při jízdě vpřed opisují před strojem daleko větší rádius, než v místě, kde sedíme. Je to podobné, jako když si dají děti přes kládu dlouhou houpačku z prkna. V místě na kládě je pohyb malý a krátký, ale děti na koncích létají vysoko nahoru a dolů a to je právě ten velký pohyb radlice, kdy se rádius velmi znásobí a je těžké ho při rychlé jízdě při překlopení vyrovnat. Dochází pak k opakovanému periodickému provedení zarytí radlice po překlopení a vyhloubení si další nerovnosti, kam nám potom vjedou pásy. Buldozer pak zase stoupá a z radlice se mu pro změnu zase nasype před pásy kopec hlíny a celá situace se opakuje, někdy se vzrůstající tendencí, čímž vzniká pěkná vlnovka a pro neznalé pozorovatele jsme pěkní břídilové. Toto je častá chyba začínajících buldozeristů, proto je třeba jet pomalu a soustavně pečlivě sledovat pohyb stroje a s citem dorovnávat rovinu.

Jednou mi jeden starší kolega řekl: „Jó kamaráde, buldozerista musí mít vodováhu už v zadku, aby udělal rovinu“. Dost jsem se tomu tehdy zasmál, ale dobře jsem si toto zapamatoval, protože něco na tom bude a je třeba vnímat tělem pohyb stroje už v sedačce. Je nejlepší, když si můžeme před začátkem hrnutí najet z nějaké roviny. Jedou-li pásy z roviny, tak i radlice vpředu bude taky dělat rovinu a nebude mít tak obrovský výkyv nahoru a dolů a my snadno udržíme rovinu, kterou si pak stále zvětšujeme a posunujeme si její hranu odsypáváním zeminy z radlice a jde nám všechno snáze.

Po hrubém porovnání nerovností přejdeme na rovnání samotné plochy už napřesno a do laviček. Nejprve jezdíme rovnoběžně jedním směrem a plochu rovnáme prakticky už jen sypkým materiálem. Pokud nám chybí, necháme ho dovézt autem a vysypat zase na hranu tvořené roviny (pozor, ne až daleko za hranu do díry, pásy by pak nestály na rovině a museli bychom si to zase přistrkovat zezadu zpátky). Nasypané přebytky materiálu od okrajů radlice pozpátku nestahujeme položenou radlicí a nevláčíme, a pokud nejsou hodně velké, tak je necháme prozatím tak a hrneme a rovnáme stále jen dopředu

Až máme plochu jedním směrem téměř hotovou, přejedeme na boční stranu a začneme jezdit příčně a teď rovnáme právě tyto nasypané přebytky. Tímto příčným rovnáním se nám jednak hutní podloží a také se odstraňují boční náklony stroje ze strany na stranu, kdy jeden pás jede třeba v měkčím a radlice nám pak jedním rohem ryje níže a druhým je ve vzduchu. Tady se už většinou může jezdit rychleji, protože jezdíme prakticky po rovině. Proto se to neřeší druhou pákou na boční pístnici a náklonem radlice, ale právě tímto příčným, křížným hrnutím. Občas také přeměříme do laviček rovinu a zkontrolujeme, jak jsme na tom, abychom se nedostali pod úroveň plochy nebo zase zbytečně vysoko. Při dokončování už můžeme jezdit poměrně rychle, protože se pohybujeme po rovince a stroj se už tolik nekýve a nehoupe. Teprve na závěr pozpátku se spuštěnou radlicí „polítáme“ plochu a zahladíme stopy, aby dělníci nemuseli jít pro hrábě. Konečná plocha musí být „pastva pro oči“. Pak si můžeme zajít do kantýny na pivo a spláchnout prach :-).

Rovinné plochy mohou mít také různý odklon od vodorovné polohy, např. vyspádování kvůli odtékající vodě, ale to je věc projektanta a geometra, buldozerista rovná tyto plochy podobně, jako by byly vodorovné, shlížením přes kříž do laviček.

A jak otočit buldozer na porovnané pláni, aby neudělal pásy v uhlazené rovině velkou vyvrtanou díru? Provede se popojížděním vpřed a vzad, vždy s mírným pootočením bez brzd, nebo se najede velkým obloukem - vzniknou sice stopy po pásech, ale pořád je to lepší než velká vyvrtaná rozhrabaná díra na porovnané a pozpátku potahané pláni.

Vzal jsem to trochu obšírněji, ale pokud neumí buldozerista ovládat radlici a udělat rovinu hrnutím vpřed, což je pro něj základ, tak se bude stále jen trápit a práce ho nebude bavit, protože se to více či měně bude používat i při jiných činnostech. Vláčením radlice pozpátku se to nezachrání, tím se pořádná rovina neudělá, to se jen pohladí nerovnosti.

Příště: Skrývka a těžba